Carmen Coleto, projektová manažerka organizace FIBGAR, se tento týden zúčastnila 2. kongresu o integritě a ochraně oznamovatelů, který se konal na Pedagogické fakultě UNED v Madridu. Jako zástupkyně konsorcia představila hlavní závěry analýzy potřeb pro projekt VoiceGuard, který je spolufinancován Evropskou unií v rámci programu „Občané, rovnost, práva a hodnoty“ (CERV).
Projekt VoiceGuard vznikl s cílem řešit dobře známý strukturální problém v oblasti veřejné integrity: roztříštěnost a nesrovnalosti při provádění směrnice (EU) 2019/1937 vedou k radikálně nerovnému rámci ochrany v závislosti na členském státě, ve kterém se oznamovatel nachází. Šest analyzovaných zemí provedlo směrnici se zpožděním a s různými přístupy. Všechny vyžadují interní kanály pro podávání oznámení v organizacích s 50 a více zaměstnanci, liší se však v přístupu k anonymitě – Španělsko, Řecko a Rumunsko ji umožňují; Česká republika ji omezuje –, v uplatňovaných sankcích, v dozorových orgánech a v rozsahu ochrany. Tato nejednotnost není pouhým detailem: přímo ovlivňuje strategie, které oznamovatelé volí.
Prezentace nastínila závěry prvního významného výstupu projektu: analýzy potřeb, vycházející z hloubkových rozhovorů se šestnácti oznamovateli v šesti členských státech a z fokusních skupin s třiceti dvěma odborníky poskytujícími podporu – právníky, psychology, soudci, úředníky a zástupci občanské společnosti –, doplněné kvantitativním validačním dotazníkem.
Závěry jsou přesvědčivé. Pro většinu dotazovaných není nahlášení nesrovnalosti otázkou ojedinělých byrokratických selhání: znamená to profesní zničení, psychické trauma a systémové zanedbávání. Data odhalují tři opakující se vzorce, které se projevují bez ohledu na analyzovanou zemi.
První zjištění se týká období před samotným oznámením. Rozhodnutí oznámit nekalé jednání zřídka vychází z uvážlivého procesu v bezpečném prostředí. Dominantními motivy jsou odmítnutí podílet se na protiprávních činnostech a vnímání toho, že mlčení se rovná spoluvině. Tomuto impulsu však stojí v cestě dvě překážky: strukturální informační mezera – mnoho oznamovatelů nezná svá práva ani dostupné kanály – a všeobecná nedůvěra k interním mechanismům pro oznamování, které jsou vnímány jako spjaté s vedením organizace. Hypotéza se potvrzuje: prostředí důvěry a strukturální nezávislost kanálu nejsou pouze žádoucími atributy systému, ale předpoklady pro to, aby k nahlášení vůbec došlo. Bez nich je interní kanál vnímán jako past.
Jakmile dojde k podání oznámení, objevuje se fenomén „černé díry“: oznámení jsou podána, ale není na ně reagováno, nevyvolávají žádné aktivní následné kroky a nepřináší žádnou zpětnou vazbu. Většina respondentů popisuje toto mlčení jako určující zkušenost celého procesu: „Všechno mizí v černé skříňce… Z mého pohledu to bylo ticho.“ Polovina účastníků se uchýlila k vícekanálovému oznamování, nikoli jako ke strategii, ale proto, že žádný kanál nereagoval. V některých případech pasivní obstrukce eskalovala do aktivního zasahování: například blokování přístupu k firemní e-mailové schránce, aby se zabránilo dokumentaci nesrovnalostí. Odborníci z různých jurisdikcí se shodují: proces oznamování, který by měl být bezpečným útočištěm, se stává první fází odvetných opatření. Nejedná se o administrativní nedbalost; samotní odborníci to popisují jako záměrnou procesní nepřátelství.
Odvetná opatření málokdy spočívají v ojedinělém propuštění. Jedná se o promyšlenou třífázovou strategii: diskreditace — zkreslování dodržování předpisů jako neposlušnosti, vymýšlení disciplinárních sankcí, vykreslování oznamovatele jako „problémového“ —; izolace — „strach z nákazy“ vede kolegy k marginalizaci oznamovatele prostřednictvím vyloučení ze schůzek, kolektivního obtěžování a manipulace —; a zničení – propuštění v návaznosti na kampaň obtěžování, zařazení na profesní černé listiny a způsobení závažné psychické újmy. Z právního hlediska je klíčové toto: tyto rafinované taktiky spadají do regulačního vakua a právní systém je neuznává jako odvetná opatření.
Třetí vzorec odhaluje zásadní časové zpoždění: rámec ochrany se opírá o nápravná opatření přijímaná až po události, zatímco odvetné kroky jsou okamžité a právní reakce trvá roky. V době, kdy je vynesen rozsudek, je profesní, finanční i psychologická újma již nevratná.
Ve světle této analýzy nabízejí údaje z Lucemburska klíčový závěr: neúspěch není nevyhnutelný. V této jurisdikci mělo 80 % oznamovatelů pocit, že s jejich oznámením bylo naloženo profesionálně, 100 % zaznamenalo konkrétní změny a 60 % se cítilo chráněno. To dokazuje, že problém není strukturální, ale kulturní a institucionální, a je tedy zvratný.
Prezentace vzbudila mezi účastníky značný zájem. FIBGAR obdržela jak v den prezentace, tak v následujících dnech různé žádosti o informace o projektu a zprávě od právníků, zástupců institucí a organizací občanské společnosti, kteří se zajímali o výsledky a možnosti budoucí spolupráce.
Tento zájem potvrzuje význam práce provedené konsorciem a nutnost pokračovat v budování evropského ekosystému, který poskytuje oznamovatelům skutečnou ochranu.
Carmen Coleto Martínez, junior projektová manažerka v organizaci FIBGAR
